* Sebeobrana značí soubor chvatů k osobní obraně proti útočníkovi, ať
beze zbraně nebo se zbraní. Obecně patří do ní všechny způsoby obrany
boje úpolnického, jak se vyskytují v boxu nebo zápasu, speciálně pak
určité chvaty, kterými lze obratně a jednoduše zneškodniti protivníka.
Umění sebeobrany bylo známo od nejstarších dob, jak ukazují staroegypt.
kresby z Beni Hassanu nebo středověké knihy o umění se brániti. V nové
době přišlo umění sebeobrany do Sev. Ameriky a do Evropy na zač. XX.
stol. pod názvem jiu-jitsu (jemné umění - viz * Džiu-džitsu)
z Japonska, kde se pěstuje jako nár. sport. Původně bylo jiu-jitsu
přineseno do Jap. asi v XV.-XVI. stol. z Číny a pěstováno samuraji,
později upadlo v zapomenutí až koncem XIX. stol. je oživil prof. Jigoro
Kano (†1938), pozdější jap. ministr, který mu dal nové základy ideové i
technické. Prof. Kano upravil jiu-jitsu i pro sportovní zápas, vyloučiv
z něho nebezpečné chvaty a dav mu přesná pravidla. Nazývá se jiudo
(judo) a je školou osobní obrany a nástrojem výchovy mladého Japonce. V
ČSR ujal se jiu-jitsu a jiudo hlavně Vysokoškolský sport v Praze, který
je spojil pod názvem „brana”. Brana šíří se jak v kruzích sportovních,
tak jako praktické umění v kruzích bezpečnostních, ve vojsku atd. 1935
byl zal. i Čsl. svaz jiu-jitsu. - Lit.: Vogt Martin, Alte und neue Raufkunst, Drážďany 1926; J. Hankock-K. Higashi, Complete Kano Jiujitsu, Londýn; Sebeobrana. Služební předpisy branné moci, Praha 1926; F. S. Dobo, Základy jiu-jitsu (brany), Praha 1936; F. Smotlacha, Dějiny a význam brany, Praha 1938. -acha.